Náš kocour
Udělejte něco pro zvířata......nechte je u sebe bydlet
Piškot se narodil 9. března 2001. Navštívili jsme kočičí rodinku, když mu bylo několik týdnů. Byla to horda čtyř zrzavých kocourků, jedna černá kočička, šedá mourovatá máma, otec neznámý. Ještě ani pořádně nechodili, spíš se batolili kolem mámy. Jednomu kocourkovi zavoněly Honzovy ponožky, čímž se stal naším favoritem. Začátkem května nastal den D, dostavili jsme se s vystlanou krabicí a byli nám představeni dva kocourci, jeden huňatější s delší srstí, druhý spíše hladší. Lumpíci oba, honili se a rvali se vesele jako správní bratři. I když jsme ještě zvažovali, nakonec jsme dali na původní intuici. Čichač ponožek byl usazen do krabice a odvezen z domku se zahradou do podkrovního bytu v činžovní vile.
 |
 |
 |
 |
 |
Zaměstnával nás neustále a v menší míře se mu to daří dosud, i když už víme, zač je toho loket, mít v bytě kocoura se srdcem vášnivého lovce. Postupně dosahoval výšek, pro nás zpočátku netušených. Zkoumal svými ostrými zoubky kabely, ovšem od té doby, co dostal do tlamičky 230 V, se jim vyhýbá.
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Rájem pro něho byl pobyt na chatě u lesa, kde se mohl volně pohybovat. Prolézal křovím, od sousedovic slepic se držel v uctivé vzdálenosti a když se něco mihlo v trávě nebo ve vzduchu, pokoušel se to ulovit. Občas byl úspěšný.
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Dnes je to řádný kočičí mladík, co občas loví, často spí a nechá se pohladit. Jeho mistrovským kouskem jsou výlety po naší střeše, kde jej pozorují užaslí návštěvníci parku. Lehkým kočičím krokem kráčí v okapu a sní o zelené louce plné myší, s kterými si bude hrát.